Gin

Gin má své kořeny v Nizozemsku, kde se kolem roku 1650 objevil pod názvem Genever. Vynalezl jej Dr. Franciscus de la Boie, známý jako Dr. Sylvius, profesor medicíny na univerzitě v Leidenu. Původně šlo o léčivý nápoj – směs obilného destilátu a jalovcového oleje, určenou jako diuretikum (na podporu funkce ledvin) a mírné antidepresivum.

Do Anglie jej přivezli vojáci, kteří bojovali v Nizozemsku, a pojmenovali ho „Dutch Courage“ – holandská kuráž. Gin si tam brzy získal obrovskou popularitu, zejména v 18. století během tzv. „Gin Craze“, kdy se stal nejrozšířenějším alkoholem v Londýně.

Na přelomu 18. a 19. století se díky pokroku v destilaci objevil nový styl – London Dry Gin, který se vyznačuje čistou, suchou chutí bez doslazování. Tento typ ginu se stal základem pro většinu dnešní světové produkce.

Výroba ginu

Základní destilát

Gin vzniká z neutrálního lihu, nejčastěji z pšenice, žita nebo ječmene. U levnějších variant se používá i kukuřice, brambory nebo cukrová řepa.

Jalovec a botanicals

Základem chuti je vždy jalovec, který doplňuje směs bylin, koření a citrusů – například koriandr, andělika, kardamom, citrusová kůra, lékořice nebo skořice. Každá destilerie si chrání vlastní tajný recept.

Macerace a infuze

Běžné jsou dva způsoby aromatizace: macerace – byliny se nechávají louhovat v lihu, nebo parní infuze – alkoholové páry procházejí vakem s bylinami. Oba postupy se často kombinují pro dosažení vyvážené chuti.

Destilace a zrání

Destilace probíhá v měděných kotlích. Tradiční genever obvykle zraje v dubových sudech, zatímco moderní suché giny (např. London Dry) se lahvují bez zrání.

Ředění a lahvování

Po destilaci se gin ředí na požadovanou sílu – obvykle 40–47 % alkoholu – a následně se lahvuje. Výsledkem je nápoj s neuvěřitelnou aromatickou rozmanitostí, který dnes tvoří základ mnoha ikonických koktejlů po celém světě.